„Kolik vody člověk spotřebuje za svůj život?”
Výpočet je poměrně jednoduchý. Budeme-li předpokládat, že člověku, který se dožil 75 let to je 27375 dní stačí 30 l/den dostaneme 822 m3, což zase není tak moc.
Když když však vezmeme množství vody, které je potřeba na zajištění hygienických potřeb, na spotřebu související s pěstováním plodin, s výrobou chemických látek a dalších výrobků pak podle odhadů v USA je to podstatně víc. Jako minimální spotřeba odhaduje že je to až 19 000 m3.
Ekologové se drží mantry že v ekologii, ve ekonomii, demografii atp. je hlavní cílem docílit „trvale udržitelný rozvoj“, v tomto případě „trvalel udržitelné zásobování pitnou vodou“. Pravda je ale jiná.
Bez ochrany všech forem typů vody (vody v ledovcích, sněhové pokrývce, vody povrchové, podzemní, ale i vod důlních, melioračních a paradoxně i vod odpadních, a jejich levného čištění, rozumného využívání nejen v domácnostech, ale i v továrnách, v zemědělství se tento „trvalý rozvoj nedostatku vody“ již nedá dlouhodobě zadržet. Obrovské množství vody spotřebuje na zalévání trávníků, hřišť, kropení ulic v rozpálených městech. Je to děsivě hodně.
Jen pro zajímavost, vedle nás žijí lidé, kterým pro „trvalou udržitelnost“ stačí tři jedenácky denně. Ale to je extrém. Co je však pravdou, že od roku 1945 došlo k dramatické spotřebě vody.
Od roku 1976, kdy se hydrogeologům podařila prosadit koncepce, že je lepší využívat podzemní vody než vody povrchové a od roku 1989 zemědělcům, developerům, ministrům a vlastně nám všem koncepce, že pro naše štěstí jsou nejlepcí velké lány řepky (to chtěla ale nejdříve EK EU), více zhutňovat půdu, zabetonovávat krajinu, voda postupně mizí z krajiny, z potoků, z řek i z našich kopců a hlubokých vrstev.
Voda místo toho aby se z krajiny pouze pozvolně dostávala do nejnižší erozivní báze, kterou tvoří moře a oceány, téměř tentýž den díky funkčním drenážním a odvodňovacím prvkům (příkopy kolem cest a silnic, meliorační systémy) dostává nejen mimo katastrální území obce, ale často i okresu a v některých spíše výjimečných případech i kraje. Na otázku lze odpovědět i jinak.
Člověk spotřebuje vždy tolik, kolik mu je umožněno. Jsou aridní oblasti, např. v Kazachstánu, kde již vysychá Amudarja i Siradrja díky závlahovým systémům bavlníkových lánů, oblast Aralského jezera, které již téměř neexistuje, ale i v Mongolsku, Tatarstánu, ale například i v Krymu, kde je voda k dispozici jen v omezeném množství a hlavně i kvalitě.
Co na to vlády těchto a podobných států, kde je deficit vody? V první řadě výrazně snížily normativní požadavky na spotřebu pitné vody, a hlavně na její kvalitu. Pitnou se stává se schválením státních zdravotních ústavů voda, která by se v zemích EU nehodila ani ke splachování na WC.
Zajímavá je zkušenost však Izraele a nebo Kalifornie nacházející se též v aridní oblasti, které rozpracovaly systémy tzv. kapkových závlah… Je vidět, že když se chce, tak to jde a není nutno hned utíkat na sever, kde vám stejně nikdo nerozumí a ještě by chtěl, abyste se integroval.
O tom, jak využívají nadnárodní vodárenské firmy svůj přirozený monopol v podmínkách nedostatku vody může svědčit známy „vodárenský zákon Veolia“, podle kterého platí že:
„Se vzrůstem ceny vody resp. nedostatkem vody, dochází k poklesu jednotkové spotřeby vody na jednoho obyvatel, ale jednotková cena vody vzrůstá tak, aby zisk vodárenské společnosti byl minimálně konstantní, optimálně stále vyšší“.