A.Spatial non-uniformity of transmissivity
zákonitá prostorová diference průtočnosti přípovrchové zóny v hydrogeologickém masivu, závislá od pozice v reliéfu krajiny. Způsobuje ji superpozice exponenciálního poklesu průměrné propustnosti přípovrchové zóny a závislosti hloubky hladiny prvé zvodně od morfologické pozice (JETEL, 1990). V terénních depresích probíhá hladina první zvodně v blízkosti povrchu a nasycená část přípovrchové zóny zahrnuje i nejpropustnější úseky při povrchu, takže výsledná průtočnost tu dosahuje maximum. Naproti tomu se ve svazích hloubka hladiny první zvodně směrem k vrcholům zvětšuje, nasycená je jen spodní, nejméně propustná část přípovrchové zóny, a výsledná průtočnost klesá postupně na minimum.
V hornině se stejným rozdělením propustnosti je proto průměrná průtočnost v dolinách zákonitě výrazně vyšší jako na svazích a elevacích. Při charakterizování průtočnosti přípovrchové zóny proto třeba rozlišovat 4 kategorie průtočnosti (Jetel, 1990):
- údolní (dnovou) průtočnost (Tu) v připovrchové zóny na dně údolí a při úpatích svahů,
- svahová průtočnost (Ts) připovrchové zóny ve svazích a elevacích terénu,
- průtočnost (Tf) puklinových zón,
- průtočnost (Td) hlubších částí horninového masívu (mimo puklinových zón).
Platí vztah Tf > Tv >Ts >Td. Rozdíly mezi jednotlivými kategoriemi dosahují ve stejné hornině velikost 1-2 řádu nebo i více. Na p.n.p. třeba brát zřetel při hodnocení průměrné průtočnosti a při praktických aplikacích. Údaje z vrtů charakterizují zpravidla jen údlní průtočnost spolu s průtočností puklinových zón. Takto získaná průměrná charakteristika se uplatňuje při stanovení potenciálních vydatností vrtů v údolích, nemůže se však extrapolovat na celou plochu území. Ve výpočtu podzemního odtoku třeba naproti tomu uplatňovat hodnoty průtočnosti svahové kategorie.