A. Oxygen
do vod se dostává zvláště z atmosféry a fotosyntetickou asimilácií. Rozpustnost O ve vodě, podobně jako jiných plynů, ovlivňuje tlak plynu nad roztokem, teplota vody a obsah rozpuštěných solí. Při hodnocení kyslíkového nasycení se uvažují atmosférické podmínky, a zanedbává se vliv solí, který se projevuje až při celkové mineralizaci nad 1,0 g/l.
V povrchových vodách vlivem fotosyntetické asimilacie může být koncentrace O vyšší jako zodpovídá rozpustnosti (kyslíkové přesycení). V znečištěných vodch se kyslík spotřebovává na oxidaci organických látek, ve vodě se projevuje kyslíkový decifit. V podzemních vodách jsou hodnoty obsahu O nízké.
Kyslík se spotřebovává při přechodu půdou a horninami při chemických a biochemických procesech. Nedostatek O v podzemní vodě se projevuje výrazným zhoršením její jakosti, málo rozpustné sloučeniny vyšších oxidačních stupňů železa a mangánu přecházejí na rozpustnější fdormy nižších oxidačních stupňů, co se projevuj zvýšením koncentracew těchto prvků ve vodě. Dále se mohou redukovat některé anorganické látky (dusičnany, sírany) za vzniku látek znehodnocujících vodu (čpavek, sulfán).
V současnosti z tohoto hlediska jsou největším problémem podzemní vody aluviálních náplavů se znečištěnou povrchovou vodou. Oceánské vody jsou obvykle nasycené O. S hloubkou se koncentrace mění, nejnižší jsou v hloubce 200 až 1 000 m. V hlubinných minerálních vodách a ve vodách vázaných na ložiska ropy je obsah O velmi nízký až nulový.
Na posouzení charakteru prostředí se někdy používá tzv. koeficient redukčnosti, daný poměrem obsahu dusíku a O v obj. % (K N2 /O2). Při hodnotě tohoto poměru pod 4 nebo = 4, prostředí má oxidační až neutrální charakter, při hodnotě 4 až 10 redukční, a nad 10 silně redukční charakter.